Akce 2019

5. kvě, 2019

Milí spoluobčané, vážení přátelé!

Toto místo našeho každoročního setkání je spjato s nejtragičtější a nejbolestnější epochou dějin naší obce, kraje, naší vlasti, z krutou 2. světovou válkou. O této válce bylo mnoho napsáno a řečeno.

V těchto dnech se znovu a právem k ní vracíme. Byl to nejen boj armád, ale také především to bylo střetnutí dvou společenských soustav. Šlo o bitvu nejagresivnější síly západního světa representovaného fašistickým Německem proti zemích Evropy s cílem je ovládnout, nastolit svůj evropský pořádek.

Tyto síly přepadly Sovětský svaz, aby zlikvidovaly jeho politický a společenský  systém,  aby získaly jeho území, jeho veliké nerostné bohatství, levnou pracovní sílu. 

Zabráním našeho pohraničí a okupací naší vlasti před 80 ti léty jsme ztratili  jednu třetinu území s 1 250 000 obyvateli české a slovenské národnosti, 40 procent všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Německý fašismus  chtěl zotročit a vyhladit náš národ, Slovany vůbec.

V přetěžkých bojích, za cenu obrovských lidských, duchovních a materiálních ztrát, podrželi a uchránili vojáci Rudé armády své dílo Října 1917.  Uhájili i nezávislost jiných národů a států, dali odpověď za Mnichov 1938 a 15. březen 1939, za protektorát Čechy a Morava, za 360 tisíc padlých a gestapem umučených Čechoslováků.

Jsem součástí generace, která jako poslední si pamatuje tuto hrůznou válku.

 Nezapomenutelné jsou příjezdy kolon německých vojsk a  gestapa do naší obce. Zatýkali naše občany, vyslýchali a odváželi je do koncentračních táborů.

 Pouštěli psy vlčáky po vesnici a do houštin kolem obce. Střelbou do lesa zastrašovali občany, ze školy a z místní knihovny byly odstraněny všechny vlastenecké knihy, obrazy presidentů, hranice obce byly stanoveny německo-českým nápisem, agenda na obecním úřadě musela být konaná v němčině, z Památníku obětem 1. světové války byly odstraněny jména padlých občanů i státní znak naší republiky. Z místní zvonice odvezli zvon. Spolu s konfidenty hledali partyzány.

Přes veškerá opatření okupačních vojsk, působení Vlasovců, práce partyzánů neustala. Vedle oddílů Jan Kozina, Vpřed, Kirov, nejvýznamnějším oddílem u nás bylo Zerevo a především partyzánská brigáda M. J. Hus.

Členové jejího štábu přišli do naši obce z Nové Huti, ze základny na kótě 801, z Kamenného vrchu. Navázali spojení s místními občany a získali je ke spolupráci. Uznání zaslouží rodina Opatova, Vajsova, Bukáčkova, rodiny Hamanovy, Ptáčkovy, rodina Blažíčkova, Litochlebova, Jaitnerova a dalších.

Brigáda M. J. Hus měla  velké ztráty. Do 5. května 1945 vedle materiálních ztrát, zbraní, úkrytů a vysílaček bylo zabito v bojích 119 partyzánů,  ve vězení zemřelo 46  spolupracovníků.

V Cikháji vypálili Němci domek spolupracovníka brigády Josefa Vajse, prostříleli kulomety domek Josefa Roučky a zatkli 11 místních občanů včetně tří žen.

Poslední vítězný boj s přesilou německých vojsk svedli partyzáni 27. dubna 1945 v lese  za  Cikhájem směrem ke Kocandě. Šlo o boj o sovětský výsadek s potravinami a zbraněmi.  

 

Dne 1. máje 1945 obstoupila fašistická vojska obec, každý dům obklopili kulomety, prováděli podrobné prohlídky. Hledali partyzány, obci hrozila totální likvidace. Díky zpravodajské činnosti partyzánů odjeli Němci s nepořízenou. Bolest, strach a utrpení rodin jsme prožívali všichni.

  S velkým respektem si připomínáme  ukončení války, osvobození naší vlasti a příjezd Rudé armády do Prahy dne 9. května 1945, hrdinství rudoarmějců, spolupráci armád protihitlerovské koalice.

Nezapomenutelná je osvobozovací úloha našich vojsk nejen na západní straně, ale pod vedením generála L. Svobody, na Východě, nezapomenutelná je její součinnost s Rudou armádou, boje u Sokolova,  na Dukle, příchod našich vojsk do Prahy.

 

S hrdostí a úctou si připomínáme Pražské povstání českého lidu proti německému fašismu, ale i povstání  obyvatel Cikháje 5. května 1945.  Občané káceli smrky přes  silnice vedoucí do obce, aby  zabránili dalšímu příjezdu německých vojsk a gestapa. Odpoledne toho dne partyzáni prohlásili naši obec za svobodnou. Na budovách zavlála po šesti letech československá vlajka.

10. května 1945 přijel do obce první voják vítězné Rudé armády, posléze na čas několik skupin maďarských vojáků a především 12. května 1945 1. 200 vojáků Rumunské armády. Pomáhali zatýkat zběhlé německé vojáky, starali se o bezpečnost a pořádek v obci, o svoji očistu. Jejich odjezdem dne 27. května 1945 skončila v obci Cikháj 2, světová válka. Občané se radovali. Spolu s partyzány slavili vítězství, svobodu.

 

Vážení přátelé!

 Odpůrci den, co den projevují zjevnou snahu narušit  osvobozovací úlohu Sovětského svazu. Znevažují  zdroje, z nichž se rozvíjela naše poválečná republika, socialistické principy naší poválečné  státnosti.

 Po odmítnutí idejí, za které bojovali partyzáni a naše vojska na Dukle, a  po následném společenském převratu v roce 1989, se objevovaly v tisku články od pisatelů, kteří v době   2. světové války  nežili. Psali články , které znevažovaly a snižovaly významnou roli partyzánů a stejně tak zapojení občanů do odboje. Znehodnocovali a degradovali boj Rudé armády proti fašistickým vojskům.

 Člověk je na pokraji rozumu a nevěří vlastním uším a očím a přemýšlí zda nejsme v novém  národním ohrožení.                 .

 My však dobře víme, že partyzáni byli vlastenci. Pomáhali vymanit naše národy z nedobrých zkušeností, které vedly ke vzniku 2. světové války a k obrovským tragédiím našeho lidu. V obcích a městech již na konci války pomáhali zakládat místní a okresní národní výbory jako budoucí orgány české správní moci. Nezapomínejme na jejich odkaz.

Milujme svoji vlast. Máme zemi krásnou, zemi milovanou, stejně jako milou naši obec a okolní místa, města, naši   Českomoravskou vysočinu.

 Braňme svoji vlast! Bojujme za pravdivý výklad její historie, za právo na suverenitu, za právo na její existenci a rovnoprávnost.

Vážení přátelé!

Tento Památník v Cikháji je symbolem vzdoru občanů a partyzánů proti německému fašistickému nepříteli, proti jeho krutosti, je znamením těžkých a složitých zápasů za svobodu našeho lidu.

Tento Památník je symbolem  boje za skutečnou demokracii, za rovnost lidí,  za úctu člověka k člověku a především je vzdáním úcty těm, kteří za osvobození vlasti trpěli v koncentračních táborech a další položili své životy. Každá oběť měla konkrétní tvář, vlastní osud a nezcizitelné právo na život.

Věřím, že hodnoty míru, přátelství, šťastného života, nás dnes přivedly k tomuto Památníku protože jsme těmi, kteří si váží velikosti a důstojnosti člověka, protože jsme těmi, kteří si váží člověka bez ohledu jeho politického přesvědčení či náboženského vyznání.

Snažme se, aby tento Památník zůstal i nadále místem vzájemného porozumění mezi českými a ruskými partyzány, mezi lidmi různých národností, symbolem míru. 

 

Rudolf Hegenbart

 

___________________________________

2. kvě, 2019

Český svaz bojovníků za svobodu ve spolupráci se Sdružením Českého národního povstání uspořádaly dne 2. 5. 2019 v Hlavním sále Ministerstva obrany v Praze slavnostní setkání k připomenutí 74. výročí Květnového povstání z roku 1945. Akce se konala za účastni představitelů Ministerstva obrany a Generálního štábu Armády České republiky, politiků, vojenské i odborné veřejnosti a žáků a studentů z Nové Paky a Ústí nad Orlicí.

V úvodu přednesl projev poslanec za KSČM Stanislav Grospič a ředitel Odboru pro válečné veterány MO Eduard Stehlík, který zmínil, že bez vzpomínek nejsou národní dějiny a že pokud na naši historii přestaneme vzpomínat, tak jsme na nejlepší cestě, abychom přestali být národem.

Velvyslance Slovenské republiky Peter Weiss pozdravil přítomné veterány 2. světové války a všechny, kteří se starají o památku veteránů. Zdůraznil, že je velmi důležité připomínat si silné a společné historické kořeny Čechů a Slováků a společně prolitou krev za obnovení Československa. Apeloval na mládež, aby nesla odkaz hrdinů: „Vzpomínky pamětníků tvoří národní dějiny a vy je uchovávejte!“ Dále řekl: „My jsme nebyli jen osvobozeni, ale osvobozovali jsme se i sami. Nejlepší lidé pochopili, že nelze jen čekat.“ Konstatoval, že 2. světová válka byla válkou o světovládu a že 15 milionů sovětských vojáků Rudé armády rozhodujícím způsobem tuto Hitlerovu snahu o světovládu zastavilo. Svůj projev zakončil slovy: „Čest a sláva všem, kteří se nacismu postavili.“

Dále zazněla slova přímého účastníka povstání v Praze Vladimíra Dvořáka, který seznámil auditorium s tím, co se během Květového povstání dělo v Praze, konkrétně na Spořilově. Vzpomínal na mnoho jmen osobních přátel, učitelů, sousedů a jejich rodin.

Na závěr vystoupil předseda ČSBS Jaroslav Vodička, který zmínil, že je chybou školství, když podceňuje výuku české historie. Zdůraznil, že ČSBS je spolkem, který se zaměřuje na zachování tradic, které souvisí s 2. světovou válkou, a nemá zájem být spolkem politickým. V této souvislosti očekává pochopení všech, kteří hájí památku válečných veteránů.

 

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně Českého mírového fóra

 

______________________________________________

29. dub, 2019

Koncem měsíce března tohoto roku podepsal prezident Donald Trump proklamaci, která uznává suverenitu státu Izrael i nad Golanskými výšinami. Tento akt se konal v zásadním rozporu se stanoviskem OSN, která obratem vyjádřila, že na statutu Golan se nic nemění: jedná se o syrské státní území obsazené Izraelem během války v roce 1967. Jde tedy o stejný statut, jako  v případě Západního Jordánska, Gazy, Východního Jeruzaléma a do roku 1982 Sinaje.

 

ČMF posuzuje krok americké vlády na dvou rovinách:

 

1. Rovina právní

 

Jádro demokratického právního systému spočívá na principu vyjádřeném v hesle Francouzské revoluce: "Volnost (svoboda), rovnost, bratrství". Rovnost je zde chápaná jako rovnost před zákonem. Z toho vyplývá, že moderní právo nezná "vyvolená" individua, skupiny nebo země a národy. Tato premisa platí i pro právo mezinárodní.

 

Jestliže v oblasti vzájemných vztahů mezi národy platilo něco jako civilizační pokrok, potom to bylo dosažení internacionálního konsenzu ohledně mezinárodního práva pod střechou OSN. Není pochyb o tom, že se nejedná o stav ideální, nicméně alternativou k němu je mezinárodní džungle. V ní vítěz požírá poraženého a silný soudí slabého.  Historie nás přitom učí, že nic netrvá věčně: z vítězného siláka dneška se může velmi rychle stát zítřejší poražený.

 

Uznání Golan coby součást Izraele odporuje několika rezolucím OSN a tedy mezinárodnímu právu. V této souvislosti připomínáme především rezoluci OSN 497, která klasifikovala izraelské obsazení Golan za neplatné.

 

Co tedy americký krok znamená? Především se jedná o další důkaz, že Spojené státy definitivně mezinárodní právo odepsaly. Alternativa, kterou světu nabízejí, je cesta zpět do barbarství podle hesla 'urvi bez zábran, co můžeš, když na to máš prostředky, sílu a dostatek ničivé energie'.

 

 

2. Rovina politická

 

ČMF spatřuje v jednostranném kroku Spojených států další komplikaci již tak napjaté situace na Blízkém východě, konkrétně ve vztazích mezi Sýrií a Izraelem. Nebezpečí válečného konfliktu nyní i v budoucnu stoupá. Namísto politické iniciativy po vzoru bývalého prezidenta Cartera z roku 1978, která v Campe Davidu vyvrcholila mírovou smlouvou mezi Egyptem a Izraelem, postupuje současná americká administrativa směrem opačným. Po neúspěšných pokusech o zničení SAR přišel ze strany Spojených států na řadu pokus o legitimizaci krádeže jejího státního území.

 

ČMF zároveň vyjadřuje přesvědčení, že dlouhodobý zájem Izraele spočívá ve spravedlivé a férové mírové dohodě se Syrskou arabskou republikou, nikoliv v cementování válečného stavu. V bytostném zájmu Izraele nemůže být navršení problémů, nýbrž jejich odstranění.

 

Za České mírové fórum:

 

Vladimíra Vítová

 

Petr Schnur

 

Ivan Müller

 

V Praze dne 29. 4. 2019

 

Text byl publikován syrskou agenturou SANA:

https://www.sana.sy/en/?p=164782

__________________________________

29. dub, 2019

Petr Schnur, MA, místopředseda Českého mírového fóra

 

Ty tam jsou doby, kdy slovo "revoluce" nahánělo kapitálu strach... .

Po "demokratických" harašení transatlantického společenství v Jugoslávii, Afgánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii a na Ukrajině, abychom jmenovali alespoň ty nejspektakulárnější, přišla konečně na řadu Venezuela. A bereme-li vyhrůžky pánů Abramse, Boltona a Pompea vážně, potom to v Latinské Americe není revoluce poslední. V hledáčku amerických dozorců jsou dále Kuba a Nikaragua, jak nedávno potvrdil Wall Street Journal.

 

V této úvaze nejde primárně o otázku "pro" nebo "contra" Maduro, nýbrž o destruktivní mechanizmy zahraniční politiky USA a jejich spojenců, kteří přivedli mezinárodní právo na okraj bankrotu. Otázka je jednoduchá a zní: Je dovoleno jedné světové velmoci podle chuti a prostřednictvím politického, ekonomického a vojenského násilí po libosti sesazovat nepohodlné vlády ve všech světadílech a namísto nich mimo veškeré zásady práva i morálky dosazovat loutkové režimy? Jde o zásadní a z civilizačního hlediska klíčovou otázku. Co reguluje mezinárodní vztahy: zákon džungle nebo pracně vypracovaný právní konzens pod střechou OSN?

 

 

Transatlantické "společenství": rozděl a panuj

 

Podle vlastní definice je na východ politicky rozšířený "Západ" společenství založené na sdílených hodnotách demokracie a práva. Mír se jaksi z dřívější definice vytratil, namísto něho nastoupili 'boj proti terorizmu' a 'humanitární intervence' proti darebáckým režimům a jejím vůdcům. I ve Venezuele jsme svědky uplatňování akčního stereotypu při odstraňování nepohodlných vlád známé z předchozích akcí: démonizace prezidenta a vlády, ekonomické sankce, politický nátlak, vojenské hrozby na podporu opozice bez ohledu na to, o koho se jedná a jaké prostředky volí.

 

Zatímco "revoluční metoda" zůstala od počátku 1990. let až na drobné regionální rozdíly v podstatě stejná, paleta "revolučních demokratů" naopak září všemi barvami. "Společenství sdílených hodnot" nepohrdlo politickými partnery jakými byli a jsou duchovní potomci chorvatských ustašovců, ukrajinských banderovců, plnohodnotnými členy koalice ochotných se stali sunnitsko - islamističtí extremisté a jejich feudální sponzoři z Arabského poloostrova. Příklad Kosova nám zase předvedl, jak se narkomafie může během krátké doby transformovat do "osvobozenecké armády".

 

A jak to aktuálně vypadá s Venezuelou?

 

I zde najdeme výše zmíněné akční schéma známé jak z dřívějších převratů v Latinské Americe, tak z tzv. postkomunistické Evropy, Afriky nebo Blízkého východu, včetně průmyslových sabotáží a ničení důležitých zásobovacích infrastruktur. A nad tím vším trůní vygenerovaný  "smart boy" a lá Hollywood coby "demokratický" vůdce.

 

Následovala mezinárodní koalice ochotných, včetně ČR, která všemi prostředky podporuje protiústavní akce opozice a následně vyhrožuje zásahem v případě, že dotyčná vláda odmítne kapitulovat.

 

Ve Venezuele samozřejmě nenajdeme na opoziční listině islámské džihádisty, avšak pohnutá historie Latinské Ameriky ukázala, že jinak Washington ve výběru spojenců nikterak vybíravý nebyl. USA neměly nikdy zábrany právě v Latinské Americe podpořit nebo zorganizovat krvavé vojenské převraty třeba v Brazílii, Argentině, Guatemale a Chile nebo vyškolit a vyzbrojit smrtící komanda v El Salvadoru a Nikaragui. V případě Venezuely se pouze vtírá otázka, do jaké míry by mohl být aktualizován kosovský scénář poté, co se Washingtonu nepodařilo zmobilizovat venezuelskou armádu po chilském vzoru. Scénář, ve kterém by kolumbijské drogové kartely ve hře "něco za něco" byly zapojeny do hry. Mnozí bossové jako například Miguel Angel Mejia mají za sebou i kariéru paravojenského vůdce a jsou tedy pro sabotáže a jiné tajné operace perfektně kvalifikovaní.

 

Problém ovšem spočívá v průhlednosti strategie, zájmů a skutečných cílů, což značně tlumí sympatie pro „revoluční aktivity“, jakými byly třeba „syrské jaro“ nebo „proevropský majdan“, i u průměrně politicky vzdělaného občana. Samozřejmě tak jako v jiných - úvodem zmíněných příkladech - nejde o demokracii a právo, ale o ropu, venezuelský "trh", loutkovou vládu z milosti Washingtonu a v neposlední řadě o útlum vlivu Ruska a Číny v regionu.

 

 

Červeno-černo-zelený Berlín na americké linii

 

Opusťme ale nyní půdu spekulace o drogových kartelech a věnujme se faktům. "Společenství hodnot" se natolik zapletlo do schématu barevných a jiných revolucí, že ho není těžké jen na základě vlastních rozporuplných tvrzení usvědčit z manipulace a rétorických kotrmelců.

 

V rétorice amerických politiků je Maduro tyran a politický systém Bolívarské republiky diktatura. EU je verbálně o něco zdrženlivější, rozhodující ovšem nejsou slova, ale činy a ty jsou s výjimkou Itálie na americké linii. "Společenství hodnot" se ovšem natolik zapletlo do schématu barevných a jiných revolucí, že ho není těžké již jen na základě vlastních rozporuplných tvrzení usvědčit z manipulace a argumentačních kotrmelců - příklad Německo.

 

Vládní mluvčí Seibert kritizoval Guaidovo zbavení imunity ústavodárným shromážděním mimo jiné slovy, že vůdce opozice byl demokraticky zvolen. Maduro nikoliv? A když byl Guaido demokraticky zvolen a parlament funguje, jak může být Venezuela diktaturou? Nemluvě o tom, že se ze strany opozice jednalo zcela evidentně o protiústavní čin, navíc v úzké kooperaci z cizími mocnostmi. Jak dlouho by asi pobýval na svobodě podobný "revoluční vůdce" v úzkém spojení s Moskvou, Pekingem a jejich "mezinárodním společenstvím" třeba v takové Francii, kde se podpora aktuálního prezidenta pohybuje okolo 26%, zatímco se s protesty žlutých vest identifikovalo na 66% Francouzů?

 

Problém je v tom, že úpadek těch hodnot, na které se Západ odvolává a kterými své zahraniční vměšování legitimuje, nabyl rozměru, který znemožňuje sebemenší kritickou reflexi vlastního chování. To platí jak pro politický středový mainstream tak i pro tzv. vůdčí média.

 

Do tohoto mravně-politického prostředí zapadá i následná událost z března tohoto roku. Spolkový sociálně demokratický (sic!) ministr zahraničí Maas a jeho ministerstvo oznámilo, že hodlá kontaktovat jistého Otto Gebauera coby zástupce interimního prezidenta Guaida. Cynické na tom není jen další rána mezinárodnímu právu, ale i to, že pan Gebauer je bývalý voják, který se podílel na puči proti Hugo Chavézovi v roce 2002. Toto je realita berlínské republiky, toto je realita politického maistreamu složeného z CDU / CSU, SPD a Zelených.

 

 

"Západ", Venezuela a OSN

 

Zbývá otázka, do jaké míry transatlantické "společenství hodnot" souzní s Organizací spojených národů resp. s jejím posudkem o tom, zda je Venezuela diktaturou a její prezident tyranským darebákem.

 

V srpnu 2018 vyšla oficiální zpráva zvláštního zmocněnce OSN Radě pro lidská práva Spojených národů Alfréda de Zayase o Venezuele a Ekvádoru. Ta nejenže ani slovem nezpochybňuje demokratický charakter státu, ale naopak ostře kritizuje politiku Obamových a Trumpových sankcí, ke kterým se připojily EU a Kanada a které označuje za ekonomickou válku. Doslova hovoří o tom, že jejich cílem je dostat suverénní země na kolena a cituje čl. 7 Římského statutu Mezinárodního soudního dvoru, který takovéto sankce klasifikuje jako zločin proti lidskosti. De Zayas se rovněž zmínil o tzv. humanitární pomoci, která musí být skutečně humanitární a nesmí sloužit jako nátlakové alibi k dosažení politických cílů.

 

Je zbytečné připomínat, že tato zpráva byla mediálně i politicky zcela ignorovaná, stejně jako kritická analýza Vědecké služby Spolkového sněmu (Wissenschaftlicher Dienst des Bundestages), která z právního hlediska zpochybnila uznání Guaida za "legitimního prezidenta Venezuely".

 

 

Česká republika na závěr

 

Jak tedy hodnotit vlády včetně té české, které činí pravý opak toho, co hlásají? Jak hodnotit a interpretovat postoj prezidenta Zemana, který v jiných případech dokázal plavat proti proudu? Lze věřit tomu, že by v případě Venezuely nevěděl, o jakou špinavou hru se jedná?

 

Česká republika se stala součástí mašinérie, která skutečné diktátory podporuje nebo přinejmenším toleruje a které se naopak vlády, jejichž pozice nejsou s transatlantickým společenstvím po stránce politické, hospodářské a vojenské se "Západem" souběžné všemi dostupnými prostředky snaží svrhnout.

 

Jakou šanci má mezinárodní právo přežít první čtvrtinu 3. tisíciletí? A jakou šanci bude mít natrvalo v této džungli naše země?

 

Článek vyšel v deníku Právo, po. 15. duben 2019

 

________________________________________________________________

 

 

 

 

 

 

 

 

 

29. dub, 2019

Vážení a milí přátelé,

jako kluk jsem prožíval máje v protektorátu. Na nic se tehdy 
nevzpomínalo. Lidé mlčeli, žili ve strachu, strachovali se o svůj život. 
Až po válce občané vyvěšovali československé vlajky, které jsem tehdy 
ještě neznal, vyhrávali na harmoniku, sázeli lípy, radovali se. Ač jsem 
jako kluk mnohé nechápal, radoval se také, protože se radovali i rodiče 
a vedli mě k místům, kde občané vysazovali lípy, kde byl kulturní 
program. Otec na cestě k našemu stavení vysázel také 2 lípy. Stojí 
dodnes. Jsou vzrostlé, je jim přes 74 let. Připomínám často tu krásnou 
chvíli kdy otec lípy vysazoval. Říkal, že je to náš národní strom, že se 
vysazuje na počest osvobození vlasti, svobody. Od té doby chovám k lípám 
úctu. Trhám lípový květ na čaj, suším květy na zimu. Čaj z květu pomáhá 
při nachlazení. Lípy mám rád, obvzláště ty, které sázel otec.

Po válce byly všechny májové dny  krásné, zvláštní, příjemné, radostné. 
1. máj, 5. a 9. květen, dny vzdoru proti fašismu a osovobození Rudou 
armádou. Den matek. Pravidelně jsem ve škole společně s ostatními a 
řídícím učitelem vyráběl skládačku s texty mamince. Pak 27. máj kdy od 
nás z obce odjela v roce 1945 rumunská vojska a u nás skončila 2. 
světové válka. Tehdy byla v obci velká oslava a všichni se radovali, 
tancovali.

Jako starší jsem chápal máj jako lásky čas. Vyhledával verše našich 
básníků s motivy lásky, nebo vhodnou třešeň k políbení s dívkou, kterou 
jsem miloval. Měsíc máj byl vždy tím nejkrásnějším měsícem. Žádný 
únorový Valentýn. Navíc není náš. Kdosi nám stále vnucuje, abychom 
přijímali něco  cizího, z jiného prostředí. Máj vždy byl naším měsícem 
lásky a snad zůstane. Měsíc máj je měsícem našeho osvobození, nového 
života, který začal 5. a 9. května 1945! U nás v obci 27. května 1945!

 

Letos se  1. máj slaví již po 129. S nostalgiií vzpomínám 
na všechny 1. máje, u kterých jsem byl jako účastník. Vždy byla krásná 
atmosféra, radost, spokojenost. Lidé se setkávali, bavili, povídali, 
někdy i nadávali. Přes různé problémy, nepochopení, průvod ale vždy 
vyjadřoval jakousi spontánnost, víru, přesvědčení, spokojenost. Pravda v 
průvodu nekráčeli žádní boháči, kteří přišli ke svému bohatství 
neslušnou cestou. V průvodu kráčeli ti, kteří poctivě pracovali, slušně 
vydělávali, měli za co žít, radovali se, byť nehýřili přemrštěným 
bohatsvím. Byly to krásné chvíle, na které se nezapomíná. Socialistická 
společnost byla spravedlivá.

Malé zamyšlení před příchodem májových dnů posílám i  vám. Posílám 
májový pozdrav! Věřím, že si užijete májové dny v lásce, v pohodě. A 
třeba i v pokročilejším věku  najdete vhodnou třešeň, která bude 
svědkem  vaší  trvalé lásky, spokojenosti. A určitě si připomeňte 
povstání našeho lidu 5. května a naše osvobození před 74 lety.

Srdečně zdraví

Rudolf Hegenbart

 


_________________________________________________