Jde o zajištění dominantní pozice Německa

Rozhovor Haló novin s historikem, religionistou a sociálním psychologem Petrem Schnurem (http://www.halonoviny.cz/articles/view/52173253)

Žijete v Německu, tak se musím zeptat, jak se pět let po zahájení velké migrační vlny do Německa zapojili migranti do tamní společnosti? Chodí do zaměstnání a do škol? Jsou, či nejsou nějaké viditelné problémy s pracovními návyky?

Oslovujete komplexní problém, ze kterého se vytratila veškerá racionalita, ve kterém jsou korektně uhlazená teorie a tvrdá realita od sebe na světelné roky vzdálené. A protože žijeme pod diktátem zideologizované politické korektnosti, vsadilo se na mlčení.

Jak se migranti zapojili do zdejší společnosti? Minimálně, důvody jsou různé, zde je možné postihnout pouze několik důležitých aspektů imigrační vlny od roku 2014: Velká většina patří kulturně k okruhu konzervativního sunitského islámu a nepřišla do Německa, aby se integrovala, nýbrž aby žila tak jako dříve, podle svých zvyků a pravidel, jen lépe a pohodlněji. Tato skupina nemá naprosto žádný zájem na kontaktech s Němci a dalšími obyvateli, kteří mají jiné hodnoty. Jednou větou: zůstávají pouze mezi sebou, kontakty navenek jsou omezeny na nejnutnější, jako třeba úřady nebo povinná školní docházka. Komunikace rodičů ve školách, které jejich děti navštěvují, se buď nekoná vůbec, nebo s pomocí posunků, gest nebo překladatelů, pokud jsou nějací po ruce.

Vzhledem k tomu, že i úřady se jim i jazykově stále více přizpůsobují, že mají své mešity »ušité« na míru, své obchody a dnes již i své městské čtvrtě s kompletní ekonomickou a sociální infrastrukturou, nemají de facto potřebu se »zbytkovou« společností komunikovat.

Zde chci zcela jasně zdůraznit: nejedná se v tomto případě o neochotu Němců, ale o vědomou sebeizolaci migrantů od společnosti, kterou fakticky pohrdají. Vzhledem k tomu, že zde máme co dočinění s parádním příkladem sociologického pravidla, že stokrát jedna je něco jiného než jedenkrát sto, jako výsledek otevřených hranic a vítacího šílenství se nám dostavilo další posílení již tak povážlivého trendu ghettoizace společnosti. Namísto »multikulti« se otevřely hranice bezpříkladné monokultuře s pocitem náboženské, a tedy morální převahy nad hostitelskou zemí .

 

Jak to zvládá německé školství?

Vzdělání – budoucnost země? Na německé školství se valí katastrofa, vím, o čem mluvím, neboť v něm pracuji. Základní školy (třídy první až čtvrtá) přešly od výuky k fungování, úroveň obecného vzdělání klesá a tzv. inkluze prostě a jednoduše nefunguje, ba naopak: hrozí debaklem, přinejmenším v té formě, ve které se provádí.

Bohužel zde nemáme prostor pro toto téma, tedy jen ve stručnosti: Máte-li třídu, ve které jsou dvě až čtyři děti, které nerozumí buď vůbec, nebo jen částečně německy, plus třeba jednoho autistu, můžete fakticky na smysluplnou výuku zapomenout. A to nemluvím o městských čtvrtích, kde jsou školy s 80-90 procentním podílem žáků s migračním pozadím, dětí, které si většinou němčinu osvojily prostřednictvím videových her a Twitteru. A to není zdaleka všechno. Statistiky prokazují, že minimálně dvě třetiny imigrace po roce 2014 neumí dostatečně nebo vůbec číst a psát, což zcela brutálně vyvrací vytrvale pěstovaný mýtus o »přílivu odbornýchch sil«.

Další doutnající sud s prachem jsou tzv. mladiství bez doprovodu. Oficiálně jich od prosince 2015 do června tohoto roku bylo 169 779, z toho 92 procent mužského pohlaví. Zhruba 40 procent udalo úřadům nesprávný věk. Jedním z důvodů je vědomí, že trestní zodpovědnost mladistvých podléhá jiným zákonům než v případě dospělých. Ponechme nyní stranou posílení kriminálního prostředí, zejména distribuce drog a evidentní bezpečnostní rizika, a soustřeďme se pouze na ekonomickou a sociální otázku. Na jednoho takového mladistvého vydá stát za rok 50 000 eur. Můžete si tuto částku znásobit jejich počtem a dostanete výdaje pouze na jednu skupinu imigrace.

 

Vrátí se tato investice?

Lze o tom vážně pochybovat. Na 70 procent učňů přerušilo řemeslnou nebo jinou výuku a visí tak říkajíc ve vzduchu nebo, lépe řečeno, na peněžence státu. Faktem zůstává: celý podnik tak, jak proběhl, nemohl skončit jinak než katastrofálním selháním.

A na závěr perličku. Tzv. arabské klany, to jest »velkorodinné« skupiny arabsky mluvících obyvatel Německa s archaickými sociálními strukturami fungujícími na principu bezpodmínečné vzájemné solidarity, stojí nejen mimo sociální struktury společnosti, ale stále více i mimo dosah právního státu. Tyto »rodinné klany« vykazují vysoký kriminální potenciál, se kterým si policie neví rady.

A nyní číselný údaj, aby bylo jasné, kam až věci došly. Spolkový kriminální úřad BKA odhaduje jejich celkový počet na 200 000 osob, bundeswehr, tedy armáda, má 182 496 aktivních vojáků…

 

Co by znamenalo, kdyby Německo zvýšilo své výdaje na armádu na 2 % HDP, k čemuž ho tlačí USA a vedení NATO? To by byly vzhledem k vysokému německému HDP obrovské peníze, které by opět znamenaly hrozbu pro Evropu a svět.

I tato otázka je podle mého názoru komplexnější, než jak by se mohlo na první pohled zdát, mocenské struktury jsou dnes jiné a komplikovanější než mezi dvěma světovými válkami a o ty právě jde. Německou zahraniční politiku včetně vojenské s jejími výdaji je nutné posuzovat nikoliv izolovaně, nýbrž v rámci tohoto kontextu.

Na rozdíl od let 1918–1939 je »Západ« s jeho východními satelity organizován ve dvou politicko-vojenských komplexech, v NATO a EU, a ty si daly za úkol chránit to, co se diplomaticky nazývá »společné zájmy«. Přeloženo do srozumitelné řeči: imperiální zájmy. Do těchto mechanismů je zapojeno i Německo, které v nich od připojení NDR k SRN nově hledá svoji roli. Mnohé ze starých plánů německého vůdcovství v Evropě zůstalo nezměněno, jen probíhá za jiných strukturálních podmínek.

Je nutné si uvědomit, že uvnitř tohoto konglomerátu kvazistátních a soukromých zájmů, které se navenek mohou jevit jako kompaktní, existují diskrepance, rivality a boj o podíl na kořisti. Jinak vyjádřeno: kořist je štvaná společně, ale po honu jde o to, urvat co největší kus. A každý z těch, kteří mají ambice a politický vliv, se zároveň snaží NATO i EU, vzhledem k jejich úzkému propojení povětšině obojí, instrumentalizovat v tomto duchu.

Tak například »evropské« Německo využívá EU se společnou měnou jako nástroj hegemonie ve střední a jihovýchodní Evropě, připomeňme jen bezvýhradnou podporu Berlína slovinsko-chorvatské secesi a válku proti Jugoslávii 1999, v neposlední řadě roli Německa v ukrajinském protiústavním puči. Francie a Anglie zase instrumentalizovaly Severoatlantický pakt i Evropskou unii během tzv. arabského jara k uspokojení neokoloniálních choutek v Libyi a Sýrii. A last, but not least (a v neposlední řadě): svoji polívčičku si zde velmi nebezpečným způsobem vaří i Polsko, které nezapomnělo na regionální velmocenské ambice z meziválečného období, kromě jiného na Ukrajině a v Pobaltí. Ale to by byla ještě jiná kapitola.

Tento obšírnější kontext není samoúčel; bez něj by klasifikace německé vojenské politiky nebyla úplná. Nebo lépe řečeno: mohlo by dojít k jejímu zkreslení. Mám před sebou rozvrh spolkového kabinetu na rok 2020, podle něhož budou náklady na zbrojení stoupat na 44,9 mld. eur, to jest o 1,7 mld. více než v tomto roce. Zatím je otázkou, zda koalice skutečně hodlá dosáhnout ony 2 % HDP. Při srovnatelném HDP, jaký mělo Německo minulý rok, to jest 3,99 bilionu eur, by potom na vojenčinu padlo 67,8 miliardy!

Jak jste již řekla, je to závratná suma, nicméně jde přitom nejen o její výši, ale především o to, k jakému účelu má sloužit. Politický černo-červeně-zelený mainstream je plně v zajetí logiky transatlantického militarismu, mimochodem směru, do kterého Evropu tlačí i ambiciózní Polsko, a tato logika praví: nelze ztratit krok s trendem, pokud mají být zachovány politický vliv nebo dokonce vůdčí role. Připomínám, že zpočátku ta dvě procenta nebyla koalicí přijata jednotně, ale spíše s rozpaky. Nicméně právě ti, kteří se toho nadšeně chopili, prozradili, o co ve skutečnosti jde: za frází o »německé evropské a mezinárodní zodpovědnosti« se neskrývá nic jiného než zajištění dominantního postavení v Evropě a co největšího podílu na kořisti v rámci atlantických imperiálních intervencí.

A zde je nutné zamyslet se nad následujícími body. Zaprvé: k čemu a komu má sloužit tzv. euroarmáda?

Podotýkám, že se jedná o parádní příklad kooperace a konkurence mezi Německem a Francií v rámci EU s její militantní zahraniční politikou. Jejich tlak na společnou armádu, která by samozřejmě byla de facto pod jejich velením, vychází z jejich zájmu vytvořit politický prostor pro vojenské akce k zajištění trhů relativně nezávisle na USA.

Zadruhé. Před dvěma léty podepsali český politický amatér, herec Stropnický a německá politická profesionálka von der Leyenová dohodu o údajné spolupráci české 4. brigády s 10. obrněnou brigádou bundeswehru. Nezávisle na tom, jak o tom psal ten či onen web, faktem zůstává, že výraz »přidružení 4. brigády k německé 10. obrněné divizi« jasně vyjadřuje německé velení nad tímto podnikem. Není mi známo, že by se tím některá z parlamentních stran hlouběji zabývala. Podle vlastního vyjádření německého armádního velení; chce být bundeswehr pro armády menších států »armádou, u které (tyto armády) zakotví« (v originálu: Ankerarmee). Není zde tím vlastně všechno řečeno? Vzhledem k tomu, že podobné vazby navázal bundeswehr v Nizozemsku a Rumunsku, jde již o záležitost evropskou, a tou Berlín získává náskok před Paříží.

 

Vy jste mou otázku velmi rozkošatil. Lze to nějak shrnout?

Tedy závěrem: Politika Berlínské republiky (polooficiální výraz, pojmenování Německa po připojení NDR; Nová Berlínská republika sleduje hegemoniální ambice a demontáž sociální rovnováhy) pendluje mezi tlakem z USA a vlastními velmocenskými ambicemi. Ekonomická a vojenská dominance Evropy skrze EU znamená samozřejmě nárůst vlivu uvnitř NATO a tedy posílení vlastní pozice vůči USA. V tomto kontextu je nutné vidět to zvyšování výdajů na válku.

K tomu poznámka na závěr: už by se konečně mělo v rámci NATO a EU přestat hovořit o obraně. Evropské armády již nemají defenzivní charakter, jedná se o intervenční útvary budované pro válečná tažení mimo vlastní území. Česká armáda v tom bohužel není výjimkou.

 

Je zvykem i v Německu, že se američtí vojáci přemisťují po německých dálnicích na cvičení, jak se to děje pravidelně po České republice?

Ano, je, chcete příklad? V květnu minulého roku bylo po dálnicích směrem na východ přemístěno 102 konvoji celkově 2050 vozidel, nejvíce byly postiženy dálnice A2 a A9. Trasy vedly kolem Berlína po tzv. Berlínském okruhu, cílem bylo Polsko, kde se tehdy konalo cvičení Saber Strike, a baltické státy, kde zase rotují americké jednotky v rámci Atlantic Resolve. Přestávky a zastavení se konaly nejen u kasáren bundeswehru, ale i na dálničních odpočívadlech, 3000 těžkých obrněnců včetně tanků bylo přepravováno po kolejích.

Dlužno dodat, že největší odpor nebo přesněji řečeno nechuť k těmto »spanilým jízdám« po Německu existuje na východě Německa, speciálně v Braniborsku, a to včetně zemské vlády. A pozor: pro Zelené to nebylo nic jiného než prý nová forma antiamerikanismu.

A k zamyšlení ještě následující poznámka: Z tisku vyšlo najevo, že ve státech hraničících s Ruskem se budují dálnice schopné unést jedoucí tanky. Pokud tomu tak je, myslím, že bychom se nad tím měli vážně zamyslet.

 

Když jsme oslavovali 75. výročí vylodění angloamerických Spojenců v Normandii, překvapilo, že nebyl pozván ruský prezident coby reprezentant státu protifašistické koalice, zato Angela Merkelová ano. Je to v pořádku? A co německá kancléřka a spolkový prezident na 80. výročí zahájení druhé světové války?

Ne, nepřekvapilo mne ani jedno, ani druhé. Obojí je plně v linii aktuální transatlantické politiky vůči Rusku, která z něj dělá staronového nepřítele. Nic není evidentnějšího než to. Připomínám Putinův projev v německém parlamentu bundestagu 25. září 2001, ve kterém nabídl ruku nejen Německu, ale i celému Západu, k rovnoprávné spolupráci ve všech oblastech. Tehdy byla jeho řeč rétoricky oslavena jako historická, praktické kroky atlantického společenství ovšem směřovaly přesně opačným směrem.

Staré politické paradigma ekonomické a vojenské expanze na východ nejenže se pod novými prapory a hesly revitalizovalo, ono vlastně nebylo nikdy přerušeno. Rozkouskování Balkánu, rozšiřování NATO východním směrem, snaha o politický vliv v bývalých sovětských republikách okolo Ruské federace a instrumentalizace Ukrajiny byly pouhou předehrou k aktuálnímu politickému, vojenskému a ekonomickému tlaku, který se již nemůže schovávat za »boj proti komunismu«, neboť i Rusko se vrátilo do lůna kapitalismu. Nejde sice v aktuální formě jako dříve o životní, nýbrž o hospodářský prostor zajištěný vojenskou silou, ale princip zůstává stejný: nadřazenost v přístupu k Evropě i světu, NATO i EU jsou toho instrumenty.

Co se obou oslav týče, je jejich pozadí, myslím, jasné.

Zaprvé Putin. Z něj se stala politická persona non grata – taktika a postup, které se neustále opakují ve všech případech, kdy se jedná o osobu neochotnou podřídit se povelům Washingtonu. Démonizaci hlav států jsme zažili všude tam, kde »Západ« provedl vojenské intervence nebo barevné revoluce. Rozdíl je ten, že na Rusko se prostě musí z vojenského, hospodářského i politického důvodu brát ohled, což znamená určité zábrany a subtilnější nátlakový postup než v případech malých států.

Zadruhé Normandie. Na politické scéně a v médiích probíhá systematická manipulace moderních dějin, konkrétně druhé světové války. Na jedné straně se zejména mladé generaci sugeruje, že osvobození Evropy započalo v létě 1944 na pobřeží Normandie, jako by neexistoval Stalingrad. Zato je neustále mediálně frekventován tzv. Hitler-Stalin-Pakt (sovětsko-německá smlouva o neútočení z roku 1939 – pozn. aut.), samozřejmě zcela vytržený, či lépe řečeno odtržený od předchozích událostí a bez toho, že by se bylo jen zmínilo například o masívní podpoře angloamerického kapitálu nacistům nebo o podobných »paktech« ze strany těch, kteří dnes na Rusko ukazují prstem. Například na skutečnost, že Polsko a Německá říše uzavřely již v roce 1934, tedy rok po nástupu nacistů k moci, tzv. Hitler-Pilsudski pakt, jak se někdy pojmenovává, no a zabrané Těšínsko po rozbití ČSR snad nemusím připomínat.

Tolik k politické morálce dneška. Člověk má někdy dojem, že za dvacet let se o druhé světové válce bude hovořit jako o tahu Německa proti východní »říši zla« s kolaterálními škodami. A protože byly moc velké, musely je USA a Anglie ukončit.

 

Evropský parlament již začal pracovat, ale vraťme se ještě k evropským volbám. Co říkáte jejich výsledku?

Tož, eurovolby máme již nějakou dobu za námi, nicméně jak správně vaší otázkou naznačujete, jejich výsledky a důsledky trvají a budou trvat. Zopakujme proto základní fakta.

Co se německých výsledků týče: strany velké koalice, tedy CDU/CSU (28,9 %) a SPD (15,8 %), utržily historicky největší ztráty. Die Linke rovněž spadla, a sice na 5,5% . Jediné strany, které na hlasech získaly, jsou Zelení (20,5 %) a AfD (11,0%). Opakuji ta čísla pro názornost, neboť zásadní otázkou je »proč«.

V našem tiskovém formátu musíme látku poněkud zhustit. Obecně řečeno máme v Evropském parlamentu dvě hlavní frakce: tu, která se nejen drží hesla »jen tak dál«, ale která by nejraději ve stejné stopě pod heslem »plnou parou vpřed« kompetence Bruselu nadále rozšiřovala. K ní patří s malými rozdíly »lidovci«, tedy křesťanské demokracie, socdemácká aliance, liberálové a etablovaní Zelení.

Druhá frakce, které se EU v dnešní podobě nezamlouvá, je tvořena těmi, které politický a mediální mainstream označuje buď za pravicové, nebo levicové populisty. Na levém spektru je to například Sjednocená evropská levice/Severská zelená levice (GUE/NGL), na »pravém« potom třeba Le Penová Salvini nebo britská brexitová frakce. Slovo pravá je v uvozovkách z následujícího důvodu, vysvětlím příkladem.

Jeden ze členů francouzské Socialistické strany před dvěma nebo třemi lety, přesně již nevím, prohlásil, že na 60 % programu Rassemblement National, dřívější Front National Marine Le Penové z oblasti hospodářské, sociální a zahraniční politiky, by se vlastně muselo nacházet v programu socialistů (PS). Co k tomu dodat?

Šéfka frakce Die Linke Gabi Zimmerová nabídla lidovcům a socdemákům, tedy de facto eurovelkokoaličníkům, spolupráci proti (citát) »nacionalistům a pravicovým extremistům«. Snad tedy není nutné vysvětlovat, proč se Die Linke jak na německé, tak i evropské úrovni propadá do bezvýznamnosti. Kdo skutečně cítí, že panující systém narazil na svůj limit, ten určitě nepotřebuje o něco málo červenější SPD »v mezích zákona«. Die Linke chce sociální Evropu pod vedením stejných institucí, které ji přivedly do nynější šlamastiky, jen s jinými, levicovými lidmi, jako by neznala onen propletenec mocenských struktur, na kterých je EU postavena. Navíc vytváří (citát) »co nejširší frontu« s těmi stranami, které jsou nositeli toho neoliberalismu a militarismu, proti kterým údajně Die Linke bojuje. Slepota, nebo hloupost? V každém případě nebetyčný Absurdistán.

 

Podrobte kritice také další strany, Zelené a AfD

Němečtí Zelení, toť vskutku historický fenomén, excelentní příklad proměny Pavla v Saula. Strana, která vznikla z totálního protestu proti kapitalistickému systému jako takovému, pacifistická strana, která léta diskutovala o tom, zda má vůbec stranou být, se postupně transformovala do »elitní politické jednotky« zeleného neoliberalismu a transatlantického militarismu. Osobně přiznávám, že něco tak hnusného, odporně farizejského jako tuto stranu na politické scéně neznám. Zelení rekrutují voliče jednak v horní střední vrstvě, která není konfrontována s praktickými sociálními problémy nebo konflikty, které s sebou přinesly Schröderova a Fischerova Agenda 2010 a nyní milionová imigrace. A potom v mladé generaci »Twitter/Facebook«, jejíž obecné vzdělání a schopnost kriticky myslet rapidně klesá. Klimatická hysterie, která se stala evropským, speciálně německým politickým dogmatem a která má zcela jiné cíle než ochranu planety, je toho nejlepším dokladem.

AfD rovněž posílila, ovšem méně než ve spolkových volbách. Jedním z důvodů je bezesporu ten, že část jejích voličů, kteří EU odmítají, na spolkové úrovni volí, ale – logicky viděno – k eurovolbám prostě nejdou. Navíc vůbec není jasné, kam vlastně tato strana kráčí.

 

Jak se vám zamlouvalo konstituování evropských lídrů?

To je kapitola sama pro sebe. Myslím, že absolutně nedemokratický způsob zákulisních čachrů a kšeftů, které nakonec Lagardeovou a Von der Leyenovou vynesly do jejich funkcí, není zapotřebí rozebírat. Dokazují pouze jedno: EU je neprůhledný moloch, průsečík silových čar etablované politické elity, která vandruje z jednoho úřadu do druhého, a globálního finančního kapitálu, v jehož zájmu tato elita jedná. Lagardeová je jeho prominentní politickou zástupkyní, která již v době jejího dřívějšího působení ve francouzské vládě prosazovala anglosaský model podnikatelského práva. Navíc byla a podle všeho stále je propojená se zájmy amerického průmyslu, stačí se podívat na její dosavadní kariéru. Von der Leyenová reprezentuje transatlantické lobby v Německu a německý militarismus antiruské frakce.

 

Monika HOŘENÍ

______________________________________________________