AKTIVITY 2020

7. pro, 2020

Vážený pan

Ing. Andrej Babiš,

předseda vlády ČR,

nábřeží Edvarda Beneše 4

118 01 Praha 1 - Malá Strana

V Praze dne 18. listopadu 2020

 

Věc: Podnět k vymáhání reparací, které nám Spolková republika Německo je na základě příslušných  norem mezinárodního práva povinná zaplatit

 

Vážený pane předsedo vlády,

 

v současnosti je projednáván státní rozpočet na rok 2021, který předpokládá velký rozpočtový deficit.  Hledají se zdroje, dodatečné příjmy, které by mohly rozpočtový schodek snížit, třeba jen o několik desítek miliard korun. Jde však o velký problém, poněvadž v souvislosti s vývojem celkové situace v republice mohou naopak rozpočtové výdaje ještě nepředvídatelně vzrůst, aniž by vláda ČR a Vy, jako její předseda, nesli na tomto možném vývoji nějakou vinu.

 

1. Všichni víme, že žijeme v těžké době. Stát se snaží ochránit zdraví a životy svých občanů před Covidem – 19. Proto přijímá, snažíme se věřit, nutná opatření, která stát velmi finančně zatěžují.  Jak dlouho tento nápor na naší ekonomiku bude trvat, jaké budou další náklady státní pokladnu zatěžovat, nikdo v současnosti nedokáže s jistotou říci. Přesto je nutné hledat a nalézat úspory, které by vedly ke snížení celkového rozpočtového deficitu. Domníváme se, že hledání a nalézání nových zdrojů příjmů, aniž by tyto silně šly na úkor životní úrovně našich občanů, je správnou cestou. Pokud by totiž vláda zachránila zdraví a životy občanů a v důsledku toho by ve větší míře ohrozila jejich zaměstnanost, snížila jejich příjmy, mohla by vzniknout konfliktní situace, jíž by mohly využít jak čekající určité vnitřní, tak i zahraniční síly. Stabilita naší společnosti i státu, bez které demokracie ztrácí svoji funkčnost,  by pak mohla být ohrožena v rozsahu, který si nikdo z nás nemůže přát. Útoky na některé naše ústavní činitele, včetně Vás, pane předsedo vlády, jsou již dlouhodobým nechutným seriálem, sledujícím nečisté cíle. Jsou jedním z projevů snah o destabilizaci celkových poměrů v republice. Považujeme je za nebezpečí, jemuž všechny státotvorné síly musí již nyní čelit.

 

2. Nejen proto však přicházíme s návrhem   aby se vláda ČR konečně začala zabývat  reparacemi, které nám Německo dluhuje ve výši přibližně 360 miliard předválečných korun.  Nejde však jen o  finanční, ale i  mezinárodně právní otázky, o právní stát a spravedlnost. Z Evropské unie slyšíme slova o tom, že je hodnotovým společenstvím, které pečuje též o právní stát, jehož zásady údajně porušuje Maďarsko a Polsko. Eurounijní prst nyní hrozí těmto „viníkům“  sankcemi. Jak však můžeme hodnotit chování státu, který své reparační povinnosti  během 75 let nejen nesplnil, ale v některých případech je dokonce odmítá splnit?  Domníváme se, že v tomto ohledu SRN porušuje mezinárodní právo, ač v jiných případech se ho dovolává či se sama pasuje do role jeho ochránce.

 

Všichni víme, že jedním z principů mezinárodního práva zakotvuje povinnost agresora nahradit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Německo ani ČR nemohou tento princip změnit, ani zrušit, je dán a je nutné ho jen dodržovat. Že my, Československo, jsme byli obětí a Německo agresorem, nikdo nezpochybňuje. Již z této skutečnosti jednoznačně vyplývá pro Německo povinnost zaplatit nám reparace. V tomto případě je zcela viditelně mezinárodní právo dlouhodobě porušováno. A i naší povinností je přispět k jeho zhojení, tedy k tomu, aby povinná strana, Německo, nám reparace plně zaplatila. Nebo snad někdo zvedne svůj hlas, že Česko-německou deklarací jsme předmětný princip mezinárodního práva pro nás i Německo zrušili, zneplatnili?  Pokud bychom vůbec takové tvrzení vzali  na vědomí, museli bychom si současně uvědomit, že potom žádný slabší stát by nemohl nikdy na silnějším státu vymáhat reparace. Bylo by to zcela nereálné. Vrátili bychom se totiž do džungle, kde vládne právo silnějšího. Když však samo Německo mluví o právním státu, pak by, pokud to myslí vážně, neměl  pro něj být problém reparace nám zaplatit. Ale, jak reálně vidíme, s reparacemi  mají  těžkosti i jiné státy, např. Řecko, Polsko, které  na Německu též požadují zaplacení válečných dluhů.

 

Stručně řečeno. My jsme obětí německé agrese, o tom nikdo nepochybuje, Německo je agresorem. Podle uvedeného principu mezinárodního práva je povinno nám zaplatit škody, které nám jeho agresí vznikly.

 

3. Pařížská reparační úmluva, jíž bylo Československo signatářem, Německo zavazuje k zaplacení reparací. Na druhé straně nás opravňuje k požadování reparací na Německu. Je velmi důležité též akcentovat, že uvedená úmluva byla multilaterální  reparační smlouvou, jíž ČR společně s Německem nemohou nijak měnit. Obzvlášť Německo jako povinný subjekt mělo a má jednu nezměnitelnou povinnost - reparace oprávněným subjektům zaplatit.

 

Tvrzení o tom, že jsme povinni zaplatit Němcům hodnotu  námi konfiskovaného majetku německému obyvatelstvu, neobstojí. Stačí si prostudovat text Pařížské reparační smlouvy. V něm je naopak uvedeno, že hodnotu majetku, který jsme v souladu i s Pařížskou reparační dohodou německému obyvatelstvu v republice konfiskovali, nemusíme odečítat z našeho reparačního účtu (Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis 1946, str. 67-68).   Přes tuto skutečnost někteří naši „znalci“ tento výmysl dále šíří. 

 

Je dobré v této souvislosti si též uvědomit, že naše povinnost konfiskovat německý majetek plyne právě z Pařížské reparační smlouvy. Ta dokonce stanovila, že tento majetek musíme konfiskovat tak, aby se nemohl dostat zpět do německých rukou.

 

Právo na reparace a povinnost platit reparace se nepromlčují. Oprávněný subjekt se svého práva nemůže vzdát a povinný subjekt nemůže svou povinnost „zrušit“. Práva a povinnosti vyplývají z multilaterální smlouvy, v níž za Německo, které tehdy bylo okupovaným státem bez vlastní vlády, se zavazovaly vítězné spojenecké mocnosti. Pokud nějaká dvoustranná smlouva, uzavřená například mezi ČR a SRN,  konkuruje dříve uzavřené multilaterální smlouvě, pak  v bodech právního rozporu platí ustanovení multilaterální smlouvy. 

 

Již dříve jsme navrhovali, aby ČR podnikla všechny nezbytné kroky k tomu, aby nám Německo v době do nejkratší začalo splácet svůj reparační dluh. Naše argumentace dřívější a současná se zásadně neliší. Důvody jsou pochopitelné. Neznáme příčiny, proč dosud naše vláda v tomto směru nic neučinila. Kde je ústavní slib věrnosti ČR, který skládá každý člen vlády? V současnosti, kdy na krku budeme mít další stamiliardové dluhy, vzniklé v zápase s Covidem 19 o zdraví a životy občanů republiky, je nečinnost neomluvitelná. Dovolujeme si připomenout, že v 70. letech minulého století a dokonce i v době po r. 1989 někteří naši ústavní činitelé a diplomaté nastolili při jednání s Německem otázku reparací. Několik vět k uvedenému našemu tvrzení.

 

V roce 1973 dosáhly Československo a SRN dohody o navázání di­plomatických styků. Při této příležitosti padla i otázka čs. reparačních nároků. V prosinci 1973, v souvislosti s podpisem dohody, tehdejší kancléř WiIli Brandt v Praze přednesl k této problematice prohláše­ní. V něm čs. nároky uznal, jejich úhradu však podmínil sjednocením Německa. Tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat, aby Německo platilo za situace, kdy nebyly splněny dohody a sliby Spojenců­, že bude obnoveno sjednocené Německo. Toto jeho prohláše­ní potvrdily v 80. letech i další německé vlády. Nesmělý pokus zahájit jednání o čs. nárocích, učiněný v polovině roku 1990, německá stra­na odmítla s odůvodněním, že všichni její experti jsou zaměstnáni prací na dokumentech ke sjednocení Německa. Nicméně slíbila po sjednocení rozhovory o nich zahájit. Sjednocení  bylo vyhlášeno na začátku října 1990. I poté ale Bonn jednat odmítl s odkazem na první celoněmecké volby. Ty proběhly v prosinci. Po nich německá strana zaujala stanovisko: orientujme se na budoucnost, nebudeme se vracet do minulosti. Odmítla dokonce myšlenku 'tlusté čáry', podle níž se měly obě strany vzdát jakýchko­liv nároků. (Rekapitulace platných českých odškodňovacích nároků vůči Německu vydá na dlouhý seznam, Richard Král, Právo, 14. pro­since 2004, str. 14). Místo toho, aby vláda SRN, v níž H.D. Genscher byl ministrem zahraničních věcí, přistoupila k jednání o repara­cích, jak dříve německé vlády slibovaly, včetně Genschera samého, němec­ké ministerstvo zahraničních věcí požádalo, abychom jim "předali bezplatně do vlastnictví" palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvy­slanectví SRN. Dále pak diplomatickou notou žádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce v souladu s Pařížskou reparační doho­dou zkonfiskovány! (Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, Ri­chard Král, Právo, 18.3.2005).

 

Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních poža­davků. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech včetně České republiky vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Ně­mecka, Němci předstírali, že mlčení o smlouvě o reparacích zname­ná, že jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však bylo zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA ml­čení "prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti." (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond bu­doucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlou­vy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž se výše zmínil i prof. V. Pavlíček. A ta tečka nebyla dosud učiněna. Požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám, nejen můžeme, ale i z hlediska našich zájmů i musíme. Němci jsou sice přeborníci v neplnění reparací, jak ukázala již období po první sv. válce, ale přesto jejich povinnost zaplatit náhradu škod, které nám způsobili svou agresí, stále trvá.

 

4. Jaká je současná situace?

Německo nám z reparací dosud zaplatilo několik set milionů korun, tedy jen nepatrný zlomek z toho, co je nám povinno zaplatit. Naše reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 360 miliard Kč,v hodnotě z roku 1938. ( JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku "Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil", Právo, 9. 11.1993).

 

Ještě někdy počátkem 90. let minulého století hodnota našich reparací činila cca 3,6 bilionů korun. Současný přepočet původní reparační částky by činil mnohem více. Nadto k této částce by bylo nutné připočíst, jak si myslíme, ještě úroky za minulá léta. Celkovou výši reparací by mělo vypočítat Ministerstvo zahraničních věcí ČR, pravděpodobně ve spolupráci s Ministerstvem financí ČR. V každém, případě zřejmě jde o více než 5 bilionů korun. Tyto peníze nyní naléhavě potřebujeme. Splátkami reparací bychom uhradili všechny dluhy státu a ještě několik bilionů by nám zbylo na tolik potřebné investice do různých odvětví.

 

K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. "Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů." Úřad v Bruselu skončil činnost koncem listopadu 1959 - tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půlprocento! Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní čás­tečné odškodnění považuje za ukončené." (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1. 10. 2004)

 

Naše reparační nároky vůči Německu stále platí, neboť celá zá­ležitost nebyla dosud právně ukončena, a tedy Česká republika má plné právo kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených repara­čních nároků. Můžeme se oprávněně ptát, proč dosud nebyla čes­kým ministerstvem zahraničí tato otázka v česko-německých vzta­zích nastolena? Byli jsme obětí Německa v době války, byli jsme obětí různých Genscherů v pozdější době. Jak jednání pana H.-D. Genschera bychom mohli hodnotit? Jako podvodné, či ještě silněji? Jsme přesvědčeni, že povinnosti i současné vlády Německa, kancléřky A. Merkelové, je zaujmout stanovisko ke slibům pana Genschere, tehdy ministra zahraničních věcí, ohledně reparací. A současně z toho pro Německo vyvodit důsledky, že jeho sliby o reparací nebyly naplněny. Napravit jeho odsouzeníhodné jednání však nemůže pouze nějaká verbální omluva, nýbrž otevření jednání o reparacích samotnou německou stranou. Pokud však dnešní němečtí ústavní činitelé nechápou, že jsme byli ze strany pana Genschera  obětí jeho zřejmě „podvodného jednání“, pak musíme vystoupit my a uvést všechny závažné skutečnosti, které ukazují na povinnost Německa zaplatit nám reparace.

 

Co nám brání nastolit naše reparační požadavky vůči Německu? Je to slabost a bázlivost našich vlád nebo skrytě působící síla Německa, či nějaký další faktor, o kterém nevíme? Nebo vše uvedené ruku v ruce?

 

Nelze ani souhlasit s tvrzeními, že nyní není vhodná doba domáhat se reparací. Podle některých našich ústavních činitelů zřejmě tato vhodná doba ještě nenastala. Kdy  podle nich bude doba zralá? Kdy vymáhání reparací bude aktuální? Máme čekat ještě další léta? Nikoliv! Nyní je doba na vymáhání reparací nejen plně zralá, ale dávno již přezrálá. V souvislosti se současnou ekonomickou situací se vymáhání reparací stává, jak jsme přesvědčeni, neodkladnou a naléhavou povinností  všech ústavních činitelů ČR, zejména však vlády ČR i vás, vážený pane předsedo vlády, osobně. 

 

Doporučujeme proto Vám, pane premiére, i celé vládě učinit v brzké době všechny kroky, které by vedly, co k nedřívějšímu vymáhání reparací na Německu. Alternativa k  uvedenému jednání neexistuje! Pokud ovšem nechcete obyčejným lidem, tedy velké většině naší společnosti, krátit platy, snižovat důchody a všechna další sociální plnění jim určená. Jestliže by někdo z ústavních činitelů zvolil tuto hrubě asociální cestu, která by pravděpodobně vedla nejen k velkému sociálně-ekonomickému pnutí, ale pravděpodobně i k silným vnitřním konfliktům, neměl by zapomenout, že dosud žijí statisíce lidí, kteří alespoň část hrůzné a krvavé německé okupace sami zažili. Někteří z nich byli více či méně zdravotně poznamenaní. Republiku jsme v r. 1945 dostali vykradenou, válkou znatelně poznamenanou, některé její části vzhledově dosvědčovaly, že jimi prošly frontové boje. Ustupující Němci, pokud měli čas, zanechávali za sebou „spálenou zemi“. Co mohli ještě dříve, ukradli a odvezli.

 

Nesmíme ani zapomínat na naše mrtvé, oběti Němců. Je jich na 360 tisíc. I oni z míst svého věčného odpočinku volají po spravedlnosti. Cena jejich životů je pro nás zcela nevyčíslitelná. Reparace jsou v oblasti materiální  minimem, jež můžou požadovat. Nezapomeňme na jejich oběti, nezapomeňme na jejich odkaz. Požadovali republiku svobodnou, svrchovanou, nezávislou, sociálně spravedlivou. A právě reparace nám mohou napomoci alespoň k částečnému naplnění jejich snů.

 

Všichni jsme byli přesvědčeni, že je proto povinností Němců nám reparace zaplatit. V této naději žijeme dosud. Nežádáme však peníze pro sebe, ale pro celou republiku, pro její lepší budoucnost. Peníze můžeme  využít pro rozsáhlé ekonomické a sociální programy, pro rodiny s větším počtem dětí, pro matky samoživitelky, pro mladá manželství, zajistit jim dostupné sociální bydlení, pro důchodce, pro bezdomovce, vrátit jim střechu nad hlavou. Peníze, které získáme z reparací, můžeme v republice hojně investovat, především do výrobních kapacit, komunikací, vědy, školství. Republika se pozvedne, zkrásní, zbohatne. Stane se sebevědomější a samostatnější. Naše milovaná vlast, Česká republika, rozkvete. Totéž může proběhnout i na Slovensku. SR má nárok na část z těchto reparací. Česká republika je však nástupnickým státem dřívějšího Československa. Proto je její povinností dosáhnout toho, aby reparace nám Německo zaplatilo. Teprve poté bychom měli jednat se Slovenskem o jeho podílu na reparacích a jeho průběžném rozdělování.

 

Není daleko doba, kdy někteří ústavní činitelé i obyčejní lidé křičeli, že vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno. I Němci nám republiku nejen silně poničili, ale za dlouhou dobu okupace též rozkradli. Doufáme proto, že i ti, co požadovali schválení církevních restitucí, budou nyní v tomto případě žádat,  aby, co bylo Němci ukradeno nebo zničeno, bylo jimi nám uhrazeno.  Proto požadujeme reparace! Proto požadujeme, aby Němci nám je bez zbytečných odkladů začali splácet.

 

Velmi prosíme, aby vláda ČR i jednotliví ministři, informovali naši veřejnost o tom, jaké kroky podnikají k tomu, aby nám Německo reparace a jejich příslušenství co nejdříve zaplatilo, a to v plné stanové výši.

 

Vážený pane předsedo vlády, očekáváme Vaši příznivou odpověď. Děkujeme za vše, co v předmětné záležitosti pro český lid, živé i mrtvé, učiníte.

 

S úctou

 

 

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně Aliance národních sil, Legerova 22, 120 00 Praha 2

JUDr. Ogňan Tuleškov, České národní listy, v.r.

Miroslav Starý, Severočeská pravda, v.r.

JUDr. Karel Hais, 1. místopředseda ANS, v.r.

Ing. Vladimír Prinke, plk.v.v., místopředseda ANS, v.r.

Ing. Ivan Kratochvíl, pplk,v.v., místopředseda ANS v.r.

 

 

 _____________________________________________________________________

26. lis, 2020

Historie je mezioborovou vědeckou disciplínou a výklad dějin jednotlivých národů a států vždy provází mnoho protichůdných názorů. Každý národ má své reky, vítězství a prohry, které jsou v paměti národa zachyceny v legendách, pověstech či pohádkách s nutným vyústěním k poučení nebo k upevnění sebevědomí skupiny lidí, kterou nazýváme národ.

 

Větší „problém“ je zachycená historie v písemnostech, či archeologických artefaktech. Faktografie je neúprosná a vyrovnat se s ní v samotném výkladu a plynule ji vyhodnotit v souladu s nosnou myšlenkou národního státu je vždy obtížné.

 

V poslední době se setkáváme se zpochybňováním existence českého státu a opodstatněností jeho existence. Jeho národní charakter je bagatelizován a mnohdy i zesměšňován. Stále častěji se vyskytují záměrné akty v překrývání ryze českých svátků jinými, zejména cizími významnými událostmi.

 

Velmistrem takového přepisování dějin je katolická církev, která již po tisíciletí tímto způsobem upozaďuje místní zvyky a překrývá je svými událostmi. Mnohdy nepravdivými, zkomolenými nebo dokonce smyšlenými legendami, které napadají původ našeho jazyka, kultury a našeho dějinného vývoje a původu.

 

Po roce 1989 tyto děje zintenzívnily a ideologická diverze, zejména z anglosaských zemí, si v naší společnosti systematicky buduje tzv. pátou kolonu. Ta mnohdy pod rouškou vědeckého bádání či budování vzájemných vztahů našeho státu s ostatním světem nabourává sebevědomí, historickou hrdost a snižují význam budování naší společnosti na principech národního státu. Vše s jediným cílem - zrušit Českou republiku a vymazat z historie český národ.

 

Takovým příkladem je „vědecké“ bádání a publikační činnost Jana Urbana. Stačí si přečíst jen nadpisy článků a zjistíme, že jeho vývody jsou v naprostém souladu s proklamacemi různých neziskových organizací nebo dokonce sudetoněmeckých organizací, které se snaží neustále snižovat význam našeho státu a národa ve světových dějinách. Všechny jeho texty jsou v naprostém souznění s hlavními cíli programu tzv. Nového světového řádu.

 

JUDr. Karel Hais, 26. 11. 2020

 

Jan Urban: Mnichov jako samohana

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/nazory-a-komentare/jan-urban-mytus-o-mnichovske-zrade-spojencu-je-lzi/r~9ec51a2425c111e3909e0025900fea04/

 

Jan Urban: Sen o Českoslovesnku byl vzdušným zámkem pro krásné počasí. Dtál n mýtech a sebestřednosti.

https://hlidacipes.org/jan-urban-sen-o-ceskoslovensku-byl-vzdusnym-zamkem-pro-krasne-pocasi-stal-na-mytech-a-sebestrednosti/

___________________________________________

25. zář, 2020

Je třeba začít zápas včas. Jde úplně o všechno!

Jistě se vám donesly zprávy o misi pana Pompea, který nás přišel varovat před expanzí Ruska a Číny, a dokonce nás ubezpečil ochranou. Co tomu říkáte, po svých zkušenostech?

Zatmělo se mně před očima jako po plivanci do tváře. Kovbojské mravy jako způsob diplomacie USA ve styku s jim služebnými diktaturami jsou známé, ale snad přece ještě nejsme až tak daleko, a především se snad mohlo i do Washingtonu donést pochopení, že nabízet v Praze »ochranu« (čili protektorát) je něco jako »když se šlápne do čehosi«. No, odpusťte, ale na hrubý pytel hrubá záplata...

Takže americký ministr zahraničí je hrubý pytel.

Ano, proč to nepřiznat? Nemluvě o letech 1938 či 1948, já si moc dobře pamatuji, jak »mne« Uncle Sam ochránil v roce 1968: Brežněvův posel ve Washingtonu tam tehdy napřed oznámil, že chce poslat tanky do Prahy, aby rozmluvil Dubčekovi reformy, směřující k demokratizaci a celkové humanizaci tehdejšího systému státního socialismu. Americký prezident neměl námitky, potom si jistě spokojeně zamnul ruce. To se mu ulevilo! Krátce nato (nebo už předtím? Kdož ví!) se podobně jednalo o Rumunsku, kde Ceaucescu Brežněva také neposlouchal, ale z docela jiných důvodů, čistě mocenských. A tu stál americký prezident za Ceauceskem celou autoritou atomové velmoci, Brežněv musel couvnout. Ceaucescu se potom západním ochráncům skvěle odvděčil: nikde nebyl socialismus tak zhanoben a zkompromitován jako jeho režimem.

 

Takže díky panu Pompeovi, a opravdu se nedivím, že Američané budou ochraňovat ten současný pražský režim, ten si opravdu americkou ochranu zaslouží, jako si ji kdysi zasloužil Ceaucescu... Otázkou je, jestli se pan Pompeo o tom poradil s Frau Merkel? Mám dojem, že ona je v Evropě větší autorita, bohužel.

Vlastně mne víc než ten kovboj a jeho nevyválené způsoby pobouřila (ne)reakce českých předáků. Což jsme my Slované zase to povolné stádo jako za Turka nebo za nejhorších habsburských časů? A to si máme nechat bez protestu, ba s podlým ksichtem lokaje nechat líbit? A cožpak já jako původem Čech a vlastenectvím Čechoslovák mohu vůbec nějak veřejně vystoupit bez nejdůraznějšího ohrazení, když tu jedno imperialistické pumprle nabízí protektorát v situaci naprosté závislosti země na druhé imperialistické velmoci, která se nás chystá slupnout jako jahůdku, jež jí sama spadne do tlamy?

Zde musím oponovat, vystoupení Pompea nezůstalo bez reakce v ČR. Mnoha lidem bylo jeho otevřeně nátlakové jednání vyloženě protivné a servilita především ministra Petříčka byla středem kritiky. Komunisté se ohradili velice hlasitě, že všechna ta »kanonáda« měla především obchodní pozadí, aby skomírající americká ekonomika neměla žádnou konkurenci. Třeba v Číně.

Za všech okolností je první potřebou vidět věci, jak jsou. A nejhorší ze všeho je kamenovat za to toho, kdo holou pravdu vysloví. To je odedávna známá zkratková reakce na bolest nebo hrůzu, kterou cítíme asi všichni. Ale nad to se musíme povznést. Potom je třeba vzít rozum do hrsti a radit se, jak dál. Spoléhat na jednoho žraloka, že zachrání před druhým, asi není ta správná cesta.

Uchyluji se k vám poté, co byly zlikvidovány Literární noviny jako tribuna, kterou jsem po celý život příležitostně nejvíce využíval. Svého času mnohé čtenáře ohromilo, že právě tento list byl zbaven státní podpory. Události posledních týdnů jsou aspoň pro toho, kdo si umí spočítat, kolik je jedna a jedna, dostatečným vysvětlením, proč právě ten list byl v demokracii tohoto typu umlčen. Byl umlčen proto, aby se usnadnilo, co na nás chystají. A vy v Haló novinách si dejte pozor, aby nikdy neumlčeli vás!

Letošní srpen má smutné výročí, 75 let od svržení jaderných bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Bylo nutné takto zakončit válku v Asii? Soudobí historici říkají, že Japonci by ke kapitulaci nepřistoupili a pozemní operace by stála mnoho životů amerických vojáků. Jsou však známy názory i západních politiků a vojenských historiků, že císařství již bylo na kolenou. Takto zemřely statisíce nevinných lidí.

Myslím, že americký výzkum za druhé světové války směřující k atomové bombě byl oprávněný, protože se mohlo předpokládat, že ji bude mít i nacistické Německo. Japonsko nebylo o nic méně nebezpečné ani brutální, jeho zločiny v Číně byly strašné. Ale co má Hirošima společného s japonskou armádou, loďstvem nebo válečným průmyslem? Ani s jedním. Však právě proto byla zcela nechráněna a právě proto si ji Američané vybrali za cíl, stejně jako Nagasaki. Potřebovali v praxi ověřit účinnost jednoho a druhého typu atomové bomby, a to je vše. Tomu všechno podřídili. Předtím svedli úpornou, víc než třiapůlletou vítěznou bitvu s japonským loďstvem, ale Japonsko mělo i svou druhou »ruku«, pozemní vojsko, které stálo v té době hluboko v Číně, mělo obsazenou celou Koreu a na své straně tehdy i dost mocného spojence, Mandžuské císařství.

Američané nezaútočili atomovými bombami na zbývající japonské válečné lodě, vojenské přístavy, zásobovací cesty nebo centra vojenského průmyslu, nýbrž právě na zcela nechráněná velká města. Vůbec se přitom nestřetli ani s japonským letectvem, protiletadlovými děly, zábranami, nic. Je to čin zbabělý, zákeřný a podle všech již tehdy platných norem mezinárodního práva zločinný bez jakéhokoli ospravedlnění. Každé právo ovšem potřebuje vymáhací moc, a kde je vymáhací moc, která by trestala válečné zločiny vítěze? Ani takto naplno to říci si mnozí netroufají, ba až po dnes.

A ono to pokračuje dál: Čína (Maova komunistická i Čankajškova »národní«) japonské pozemní vojsko v úporné a kruté, víc než osmileté válce vyčerpala, a Sovětská armáda za pomoci mongolské jízdy a korejských partyzánů mu v srpnu 1945 zasadila smrtící ránu.

V posledních letech jsem viděl několik britských a francouzských tzv. dokumentárních seriálů o druhé světové válce. Každý začínal Hitlerovým útokem proti Polsku (případně Ribbentropovou návštěvou v Moskvě) a žádný se slovem nezmínil o sovětské účasti na válce s Japonskem. Válka v Evropě až do začátku masového útoku proti SSSR 22. června 1941, to jsou jak územním rozsahem tak angažovanou vojenskou silou jen vcelku nevelké operace v porovnání s velkou válkou Japonska proti Číně zuřící již od července 1937. I lidské ztráty v Evropě až do vpádu do Sovětského svazu se tak přibližně dají srovnat s čínskými jen za rok 1937 – pokud ovšem zůstáváme u toho předpokladu, že jeden čínský život váží tolik co evropský. Jen tříměsíční obrana Šanghaje, kterou tato tzv. druhá čínsko-japonská válka začala, byla úpornější bitvou než celá polská kampaň. Jenže bratři Poláci jsou už od začátku 19. století skvěle trénovaní pro psychologickou válku o evropské veřejné mínění, kdežto Číňané se to nenaučili dodnes...

Sovětský útok byl ten rozhodující činitel, který zničil japonskou pozemní armádu a srazil Japonsko na kolena, znemožnil mu obranu proti americké invazi. Představa hrozných amerických ztrát při dobývání Japonska je dnes běžným zdůvodněním prý nutnosti atomových úderů. Realistický pohled říká, že americká námořní pěchota na japonskou mateřskou zemi nestačila a žádné pozemní vojsko v Pacifiku USA neměly.

Poukázal jste na vážnou okolnost, že se na události druhé světové války díváme jen z pohledu Evropy, ale nechápeme, co se dělo v Asii – tam jsou počty obětí nespočitatelné. Lidský život má samozřejmě všude stejnou hodnotu.

Nacistické zločiny způsobily změnu v dřívějším rozlišování mezi vojenskými a civilními oběťmi bojů. Podle toho se pak přestalo rozlišovat i na Dálném východě. Statisíce z Hirošimy a Nagasaki potom mohou být jednoduše počítány jako americký triumf v porovnání se ztrátami americkými; o sovětských ztrátách na Dálném východě se nemluví, poněvadž se Sovětská armáda z války proti Japonsku úplně eliminuje, a hekatomby Číňanů se přece nepočítají, jsou to přece »jen« Číňané! Ani v jednom oblbovacím seriálu o americkém triumfu ve válce v Pacifiku nenajdete aspoň uznalou zmínku o desítkách milionů povražděných čínských vojáků, partyzánů i obyčejných civilistů z měst, a ovšem nejvíc rolníků.

To mám takový soubor britských válečných karikatur: za stolem sedí Churchill a Roosevelt s ubrousky a obsluhují je dva číšníci, jeden šikmooký s dortem, druhý černovlasý s kníry; a požitkář Churchill rozkazuje: »Odnes zatím ten dort, Čangu, nejprve přijde Joe s pečení!« Měla Hitlerovu podobu. Protože je to z dobových novin, nevystihuje to tajnou dohodu: Joe Stalin musel slíbit, že pomůže i s tím »dortem«, neboť americké dodávky do SSSR nebyly nezištné...

Tak si Američané zvykli nejen na svou technologickou převahu, na to, že napříště povedou takové války, kde jsou ztráty asi tisíc k jedné, ale co je horší, že jsou hrdi na takové své válčení a takové vojáky, platí je za počet obětí způsobených bombardováním bez rizika. Poražené staví před mezinárodní tribunál, který je jim služebný, ačkoli je napřed vyloučeno, že by soudil jejich příslušníka. A slouhové jim k tomu tleskají ve jménu »humanismu«.

Jak se díváte jako historik na »směrodatné pokyny« z Bruselu ohledně výkladu historie, tedy na usnesení europarlamentu ze září 2019 o významu evropské paměti, které přesně stanovilo, jak to – prý - bylo se vznikem druhé světové války (na roveň hitlerovského Německa postavilo SSSR)?

Neříkám nic, nejsem jejich služebník a nebavím se s nimi o tom, do čeho nemají co mluvit. Zato všem kolegům, kteří berou granty či stipendia od evropských institucí a jsou autoritou pro své studenty, bych chtěl něco vzkázat. Je to stručné: Že se nestydíte, tohle si dát líbit! - Víc bych se tím euro-žvástem nechtěl zabývat. Netýká se mne to, a slibuji, že ve všem, co ještě budu schopen napsat, ho budu důsledně ignorovat – jako, doufám, i každý slušný historik, který si dnes z důvodu živobytí nemůže dovolit poslat ty pány do pekel, kam patří (jak se zpívalo v dávné české národní písni).

Ruský prezident Putin na toto usnesení EP reagoval poznámkou, že evropské mocnosti asi zapomněly na jejich lavírování ohledně výzev ke kolektivní bezpečnosti, na mnichovskou zradu, na to, jak Poláci za Pilsudského již v roce 1934 uzavírali smlouvu s Hitlerem.

Putin na nich (Bruselských) naštěstí závislý není. Dej sám Bůh, aby to tak zůstalo. Je to eminentní český národní zájem, otázka č. 1 celé naší budoucnosti. Největším neštěstím i pro nás byl rozpad Sovětského svazu, a druhým, pro nás nemenším neštěstím, bylo vítězství banderovců v Kyjevě.

A jak hodnotíte vítězství vlasovců v Praze, tedy instalaci jejich pamětní desky v Řeporyjích? Sundanou sochu skutečného osvoboditele evropských národů od fašismu Koněva v hlavním městě?

Napsal jsem to v tom dopise ruskému velvyslanci. Ti chuligáni, co dupou po památnících boje proti nacismu, jsou jen rozvědka. Zkoušejí pole, zaznamenávají bohužel naprostý úpadek občanství a státní moc, s níž se dá hrát politika zvaná fait accompli. Tak rychle obsazují uvolněné pole a strhávají stále vyšší úředníky až ústavní činitele na pozice, které jim osobně asi nekonvenují, ale euro-vkus tak káže. Tento postup prozrazuje velkého stratéga v pozadí. Myslím, že je budoucím kandidátem v nastávajících prezidentských volbách a že do nich nastoupí s heslem, že »již jsme ve válce s Ruskem«.

Pro ten případ oznamuji, že já osobně jsem určitě na druhé straně této války a házím mu rukavici k zápasu o Čechii (jak naši zemi, slovanské Čechy s Moravou a Slezskem, nazývali obrozenští básníci a opěvovaly sokolské písně). Určitě nezůstanu sám, ale je třeba začít ten zápas včas. Jde úplně o všechno! Snad mu společně zlomíme vaz.

Zaujala mě vaše myšlenka o rozpadu SSSR – vysvětlete, v čem to bylo pro nás neštěstím?

Každý se to může dočíst v Masarykově Nové Evropě a Benešových Úvahách o slovanství. Bohužel oba spisy byly po únoru 1948 zakázány, nové generace je neznaly a nevedly v tom duchu děti, což určitě přispělo k národnímu nihilismu, který nás zaplavuje. Jde o to, že žijeme v »pásmu malých národů mezi Německem a Ruskem«. Přílišné zesílení ruské moci nás ohrožuje, nechceme být pouhou ruskou gubernií či guberniemi, ale každé zeslabení je daleko nebezpečnější, neboť potom nám hrozí pohlcení Německem, což by znamenalo naprostý konec jakýchkoli svébytných aspirací. Ruský vliv ve střední Evropě je pro nás životní nutnost a podle toho musíme jednat, ať se to komukoli líbí, nebo nelíbí. Ve speciálním případě národa Čechů, nejvíc vystavených německému náporu (dnes samozřejmě předevsím ekonomickému), byla řešením státní a duchovní jednota se Slováky, která otevírala dveře na východ. Zničení společného státu českou elitou vzešlou z listopadu 1989 bylo prvním krokem k českému protektorátu. Už jsem někde četl návrh: tentokrát by se měl jmenovat »Bohemia«.

Vidíte nějakou cestu z toho?

Řešením je právě to, jak ho vymyslel 1. odboj: nejužší spolupráce se Slováky. Nic jiného se pro záchranu češství, té svébytné a kdysi silné kultury, vymyslet nedá.

Vážným problémem společného státu byl od počátku (a potom ovšem znovu při násilné europeizaci, tj. prakticky germanizaci) nedostatek přirozených ekonomických vazeb. Někdy před deseti lety byl oficiálně předložen projekt, stará myšlenka ve velmi moderní podobě, která je zásadním a radikálním řešením: velký průplav Dunaj-Odra, s pozdějším možným rozšířením k Labi. Nejde tu jen o dopravu, ekologii atd. Jde o národní suverenitu a národ sám. Podobně před 180 lety inženýr Jan Perner stavěl trať z Prahy do Olomouce proto, aby otvíral Čechy na východ. Dnes by velký odersko-dunajský průplav, provázený paralelní orientací hlavních železničních a silničních tahů, orientoval českou i slovenskou ekonomiku dostředivě k této ose. Navíc by nabízel přirozené spojení mezi Poláky a Maďary, o něž po tisíciletí usilují na náš úkor. Tak bychom jim poskytli řešení, přímé spojení Katovic (atd.) s Budapeští. Což by ovšem bylo výhrou především pro nás. A navíc by to dnes bylo přirozeným poutem visegrádské čtyřky, která je velkou vymožeností polistopadové doby, avšak má tentýž problém jako ČSR, nedostatečnou ekonomickou bázi. Myslím, že je charakteristické pro stav našeho ducha, že tato myšlenka nikdy nebyla pochopena ve svých důsledcích, tj. jako roztětí gordického uzle naší existence, nýbrž vždy jen jako dopravní eventualita.

V srpnu 1939 byla podepsána sovětsko-německá smlouva o neútočení. Z ní se vytahuje jen to, co se nyní hodí a co má posloužit pro současnou zahraniční politiku ČR. Jenže se zapomíná na dohody západních zemí s Hitlerem, které se děly od poloviny 30. let, kdy Litvinov marně vyzýval ve Společnosti národů k systému kolektivní bezpečnosti. Jak vy hodnotíte tuto smlouvu?

Však jsme to hlavní už řekli: Na Dálném východě tehdy, v roce 1939, už dva roky zuřila válka. V Japonsku soupeřily dvě síly, klan spojený s pozemním vojskem chtěl jít proti Sovětům. SSSR chránil (»Vnější«) Mongolsko, svého spojence, a důrazně odpověděl na každý japonský pokus ovládnout je (naposledy v květnu až září 1938 silou zhruba armádního sboru a několika mongolských jízdních divizí). Těžká japonská porážka u Chalkin golu velkou měrou přispěla k tomu, že japonské pozemní vojsko, tehdy již vtažené do zdlouhavé války v Číně, nezaútočilo v následujících letech na SSSR.

Nicméně zejména po Mnichovu Sovětský svaz stanul před životním ohrožením ze dvou stran současně, přičemž bylo jasné, že válka proti sjednoceným mocnostem Evropy by okamžitě zlákala japonské militaristy, aby se rychle přidali k zápasu o snadnou kořist. Británie a Francie se i po Mnichovu nejvíc staraly o to, aby Hitlera obrátily na Východ, a Polsko mělo hlavní starost o to, aby na jeho území za žádnou cenu nevstoupila sovětská vojska. Žádné odpovědné vedení sovětského státu, resp. Ruska, nemohlo tuto situaci ignorovat! Stalin ji vyřešil skvělým diplomatickým tahem, čímž zachránil nejen Rusko, sovětský stát, ale i svět před vítězstvím nacismu na celé čáře. Mimo jiné tím také rozrušil německo-japonské akční spojenectví, a to na celou dobu války. Spojenci se posléze dopracovali k aliančnímu strategickému plánování, kdežto z Hitlerova Paktu tří mocností zůstala pouhá prázdná slova.

Jiná věc je ovšem Kominterna. Nebylo přece nutné, aby za všech okolností do puntíku kopírovala sovětskou zahraniční politiku. Stalin ji k tomu donutil novými a novými vlnami masakrů, (naposledy Pjatnického), čímž oslabil přirozeného spojence, revoluční zápas mezinárodního dělnického hnutí. Směrnice Kominterny přikazující všem komunistickým stranám světa, aby považovaly válku proti Německu před útokem na SSSR za imperialistickou a opakovaly hesla z první světové války, způsobily rozkol v mnoha komunistických stranách. Odmítl je např. Vlado Clementis, tehdy v londýnském exilu, přesně řečeno v internaci (za Chamberlaina).

Již jste zmínil váš otevřený dopis ruskému velvyslanci k 75. výročí Vítězství a osvobození od fašismu. V něm jste vyjádřil mimořádnou myšlenku, že kdyby bylo jen jedno symbolické místo v Nesmrtelném pluku dopřáno nám, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků a civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Taková slova nevolil nikdo z českých historiků ani letos ani v předchozím letech. V tom vašem prohlášení je i cit - co vás k tomu vedlo? Jste ročník, který prožil válku...

Když skončila, bylo mně necelých dvanáct, nemohl jsem se do ní vrhnout. Ale brzy po jejím konci jsem začal velmi vážně usilovat, abych uchoval památku padlých a vůbec všech bojovníků proti nacismu a fašismu, především památku československého odboje. Což je však jiná kapitola.

 

ZDROJ ZDE:

http://www.halonoviny.cz/articles/view/54169907

 ___________________________

12. kvě, 2020

Účastníci za ČR: Jiří Klapka, Stanislav Novotný, Vladimíra Vítová a Jan Rychlík.